Klinika prožila klinickou smrt
Začátkem roku rozhýbal veřejné mínění mediální cirkus mapující dramatické rozuzlení tahanic
kolem Kliniky (mám na mysli squaterské komunitní centrum na Žižkově, nikoli institut, v němž lékaři dloubou do lidí). V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, se věci mají tak, že
exekutor nechal za asistence policejních složek vyklidit a zabezpečit budovu
sekuritou. Na střeše zůstávala skupinka houževnatých odpůrců, kteří před pár hodinami slezli dolů, jak jsem se zrovna dočetla na netu.
Vzhledem k tomu, že jsem se v době více i méně nedávné setkala s pár lidmi, co s Klinikou nějak souvisejí, zamýšlím se nad celým tím popraskem malinko víc než nad jinou zprávou k rannímu kafi.
K problematice squaterství jsem vždy zaujímala poněkud ambivalentní postoj. Na jednu stranu mi byl onen chytlavý „free“ bohémský fenomén blízký, na druhou stranu mi to „smrdělo“ otázkou, zda se nejedná o určitou formu nebezpečného chuligánství. Je tedy fakt, že první pražské squaty (kdysi dávno) na mě dělaly dojem narkomanských doupat, kde uprostřed špíny, odpadků a ruin žijí pohromadě lidi, psy a drogy.
Nelze nevidět, že
Klinika je jiná. Od roku 2014, kdy v prostorách zrušeného zdravotního
centra vznikla, spustila hromadu aktivit, z nichž vyrostla platforma pro
hnětení alternativního kulturně-společenského prostoru. Opět: svým způsobem
nesmírně přitažlivá. Když to domyslím do důsledků, jedná se o jakousi variaci
na komunismus (přímá souvztažnost slov komunita a komunismus není
náhodná, druhé vyvěrá z prvního). Každý dostane, co potřebuje, není třeba
peněz (?). Komunita poskytuje svým příslušníkům optimální
podporu, všichni navzájem si v rámci možností pomáhají ze všech sil. Díky této logice vzniklo v uzavřeném prostoru Kliniky mnoho
prospěšných aktivit, poskytujících mj. nutnou pomoc lidem v tíživé
sociální situaci. Což nemohu neocenit, neboť práce právě s takovými lidmi
je mým zaměstnáním. Za tohle všechno palec nahoru.
S čím se však nemohu smířit, je relativizace soukromého vlastnictví, které z celé problematiky squaterství čiší. Pokud jednou připustíme (což bylo v minulosti mockrát a není to tak dávno) anarchistický princip, že soukromé vlastnictví je přežitkem minulosti, pak nás ochraňuj dobré nebe. Toto napětí ostatně souvisí i s tím, že komunity jako Klinika bývají jakýmsi výlučným elitářským společenstvím, jehož působnost je z řady logisticko/demografických důvodů nekompromisně omezená. Aktivisté mají sklon pohlížet na „ty nepřející venku“ s despektem, jako na bandu konzumních maloměšťáků, nemajících pochopení pro šíření svobodného ducha komunitního života. Tato arogantní (a někdy až agresivní) namyšlenost jejich mediálnímu obrazu zrovna neprospívá.
Vida, kolik protichůdných myšlenek může taková Klinika vyvolat! Na jednu stranu mě fascinuje, na druhou stranu nabývám ostražitosti při pomyšlení, k čemu by mohlo vést prolomení bariéry soukromého vlastnictví. V této souvislosti ale fakt lituju, že se nepovedlo najít nějakou rozumnou úřednicko-právnicko-politickou cestu k legalizaci centra. Ne, že by se o to Klinika nesnažila. Ale to už je pláč nad našimi politiky a úředníky, což by vydalo na román. A ne na příspěvek do blogu.