Ve stínu stínů

Lucy Clarke: Stíny nad zálivem

Původní název: Last Seen. Přeložila Alena Preisertová.

Vyšlo v roce 2018 v nakladatelství Cosmopolis.

 Stíny nad zálivem jsou třetím thrillerem z pera britské moderátorky a lektorky tvůrčího psaní Lucy Clarke. Po úspěchu předchozích titulů, vydaných v ČR pod názvy Modrá a Poslední nádech, znovu sáhla po komerčně vděčném žánru psychologického napínáku.

Děj se odehrává na břehu anglického poloostrova Sandbank, v chatové kolonii, v níž rok, co rok tráví dovolenou dvě matky-kámošky, Sára (v původním znění jistě Sarah) a Isla. Autorka projektuje příběh pohledem obou dvou, což je místy svěže funkční, jindy lehce rušivé. Vztah protagonistek je vzácně harmonický do chvíle, kdy pod hladinou záhadně zmizí Islin syn Marley. Tragédie rozbije idylku a zaseje mezi obě dámy plíživě narůstající tenzi. Ta postupně překypí v otevřený nesoulad, plný zášti a klamu. No, a po letech od první tajemné ztráty přichází tajemná ztráta druhá: na výročí Marleyho zmizení se vypaří pro změnu Sářin syn Jacob. A rázem je tu vyeskalovaná zápletka a vše míří vstříc dramatickému finále.

Jak tuto knihu hodnotit? Lze to učinit z několika úhlů: úhel komerční: určitě dobrá práce, protože zajišťuje autorce živobytí a o to přece jde v umělecké tvorbě až na prvním místě (jako v každé ekonomické činnosti). Úhel souladu čtenářova očekávání s nabídnutou hodnotou: v pořádku, čekal se žensky laděný rodinný psychothriller, což v podstatě sedí. Úhel čtivosti, kvality vyprávění: jo, mělo to švih, louskala jsem to jedním dechem, fajn. Úhel myšlenkové hloubky: nula. Aspoň dle mého názoru.

Čili: kniha se četla pěkně, vyvolala emoce, vyvolala pocit napětí, přinesla vcelku předvídatelné melodramatické rozuzlení. V neposlední řadě bych ocenila propracované rozkreslení obou hlavních postav. Ladila mi i celková melancholická atmosféra dílka. To všechno jsou přednosti knihy. A není jich tedy málo.

Na druhou stranu nelze popřít závan tuctovosti, zabředající možná až k hranici bažiny zvané klišé. Vždycky, když něco takového čtu, doufám, že ze spodních plánů vyklíčí dávka nějakých nosných inspirací k hlubším úvahám. V tomto případě moc ne. Kvapem dospívám k názoru, že pro určitý druh literatury jsou přece jen možná lepšími pisateli muži.

Nicméně: kdo si přeje přečíst odpočinkový letní thriller, pro toho jsou Stíny nad zálivem dobrou volbou.

Slátanina pro barbíny

Tamara Klusová uklohnila literární dílo. Jmenuje se Kniha života. A protože je Tamara Klusová manželkou celebrity, našlo se pochopitelně nakladatelství, co po oné pokroutce mlsně sáhlo.

Já bych to ani nezaznamenala, nebýt toho, že mě na zmíněný veleskvost upozornila kamarádka. A že prý ať na to mrknu, neb větší hovadinu v životě neviděla. Tak jo, tak jsem to prolistovala ... a nemohu souhlasit. Tohle není hovadina. Ani náhodou. Tohle je prostě zoufale ubohá snůška katastrofálně slabomyslných blábolů, o nichž je paradoxně autorka přesvědčena, jak jsou úžasně duchaplné.

Být editorem, stydím se do morku kostí, že jsem něco takového doporučila k vydání. A to bez ohledu na očekávaný profit. Což ovšem byla sázka, jež nevyšla, protože kniha propadla na celé čáře a skončila coby neprodejný odpad. Je pravděpodobné, že celý projekt zatopil pan zpěvák, čili editor může být klidu. Aspoň co se týče ekonomické stránky věci.

Je mi z toho nanic, protože tohle je signifikantní ukázka prohnilosti knižního trhu (buďme v klidu, není to žádná česká specialita, tohle funguje celosvětově). Talentovaný člověk může napsat sebelepší věc, ale nikdo mu ji nevydá, nemá-li štěstí na nějakou tu šikovnou protekci ... nebo není tak houževnatý jako třeba svého času Rowlingová (a i tak musí být na konci příběhu opět štěstí: natrefit na vydavatele, schopného rozeznat tržní potenciál). Ale mediálně známá osobnost může počmárat papír sebepříšernější koninou, a lup ho, už je z ní publikovaný autor. Jistě, to co píšu není žádný objev, tohle všichni víme. A stejně tak víme, že se s tím nedá nic dělat. Ale přesto se občas vyskytne chvíle, kdy to člověka znovu nakrkne. Jako třeba chvíle, kdy se pokochá moudrostí vetknutou do Knihy života.

Žádné kompromisy ...

Následující řádky věnuji projekci dojmů z četby povídkové sbírky Jiřího Raichla „Zítra už bylo“ (nakladatelství tofana, 2018). Jedná se o druhou tiskem publikovanou knihu tohoto autora (prvotina „Poblíž nebe“ vyšla rovněž v roce 2018).

Co my při čtení nejvíc vířilo hlavou? Asi toto:

• jsme přesvědčeni, že to, co myslíme, že se děje, děje se doopravdy?

• jsme přesvědčeni, že je náš život skutečně takový, jaký nám připadá?

• jsme přesvědčeni, že náš čas tiká pravidelně, nebo je všechno trochu jinak?

Raichl nenabízí čtenáři žádné laciné kompromisy. Popadne ho za ruku a odvede do imaginární krajiny, kde se hroutí všechny jistoty a opěrné pilíře konformní existence. A tady se spolu prokousávají životu až na samu dřeň, aby vysáli morek skutečnosti. Nebo snad paraskutečnosti?

11 povídek, postavených na rozmanitých nápadech. Kam na tu invenci autor chodí, to by mě fakt zajímalo. Přitom to kolikrát začíná tak obyčejně až banálně, až by člověk zívnul. Ale během pár vět či odstavců jsme zcela jinde. A začíná mazec.

Ne, zapomeňte na chlácholivé počteníčko, zakončené uslintanými happyendy. Raichlův škrablavě groteskní humor, vypravěčské tempo hodné šikanzenu, bizarní zvraty zápletek a překvapivé pointy příběhů – to je první plán. Pod ním klokotá meditativní eintopf, z něhož si může každý vyzobnout to své. Nebo taky nemusí.

A přitom to všechno prožívají lidé jako vy nebo já. V „normálním“, konvenčním světě. Žádné vymyšlené paralelní dimenze ve stylu pokleslé fantasy literatutry. Pěkně tady a teď.

No, neodradila jsem Vás? To bych nerada. Nebo vlastně nevím, je mi to víte kde. Jako každá dobrá literatura, i tahle kniha čtenáře rozdělí. Žádný mdlý, průměrný dojem. Buď ano nebo ne. Tak to má být. Rozbředlou kejdu tak nějak sbaští skoro každý.

Hodnotné čtení však pro každého není. Ale kdo mu přijde na chuť, má šanci prokousat se až na dřeň. A vysát morek.

Náboženství není řešení

Maminka mi nadělila k Vánocům knížku. Jako zarytá ateistka mě obohatila o publikaci s názvem "Parabible". V první moment jsem nabyla dojmu, že se jedná o její další provokaci a v dotyčném spisu objevím náležitě sžíravé útoky na křesťanství.

Omyl. Ukázalo se, že autorem díla je teolog, dokonce kazatel, a dokonce překladatel bible. Alexandr Flek. Parabible vychází z překladu, jehož vypracování řídil, a vytváří mozaiku krátkých novozákonních příběhů, transponovaných do naší pohnuté doby.

Celkově mi to přišlo jako prima nápad, byť některé kousky hodnotím coby poněkud uhozené. Když jsem se však dočetla (z pera teologa, podotýkám!), že "náboženství nikdy není řešení", tak to mě fakt zarazilo. A musela jsem se zamyslet.

Svým způsobem celoživotně inklinuju ke křesťanství, byť nebeská schvalovací komise by mou žádost o přijetí do ráje zřejmě shodila ze stolu. Díky kamarádům z mládí jsem se nejvíc ometala kolem husitské církve. Kdo to nezná, tak to je podobný šprajc proti Vatikánu, jako mají Angličani. Akorát u nás byl motivován nacionálně, nikoli postelovými potřebami jako v případě Jindřicha VIII. Musím konstatovat, že byla-li bych spirituálně vyhladovělá duše prahnoucí po religiozním nasycení, pak by mě husitská církev nejspíš zašroubovala do hluboké deprese. Tristní pocity z formálního a zcela vyprázdněného pánbíčkaření, na něž jsem tam narazila, mě jen utvrdily v názoru, že náboženství není pro mě. A že není pro nikoho, kdo se nemíní nechat nacpat do kadlubu upachtěných dogmat.

Ano, náboženství není řešení. A napíše-li to teolog, kazatel, překladatel bible, zní to zcela jinak, než když to napíšu já, heretická nána. Pravda, zmíněnou větu vytrhávám z kontextu. OK, zde je kontext: "lidé uctívají Boha různými způsoby, ale to neznamená, že ho znají". A to už je srozumitelné a rázem se dá chápat, jak si může kazatel dovolit tak "nehorázné" tvrzení.

Nezbývá než dodat, že s ním absolutně souhlasím.

Václav Vokolek: Dominový efekt (cosi jako recenze)

Klinika prožila klinickou smrt

Začátkem roku rozhýbal veřejné mínění mediální cirkus mapující dramatické rozuzlení tahanic kolem Kliniky (mám na mysli squaterské komunitní centrum na Žižkově, nikoli institut, v němž lékaři dloubou do lidí). V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, se věci mají tak, že exekutor nechal za asistence policejních složek vyklidit a zabezpečit budovu sekuritou. Na střeše zůstávala skupinka houževnatých odpůrců, kteří před pár hodinami slezli dolů, jak jsem se zrovna dočetla na netu.

Vzhledem k tomu, že jsem se v době více i méně nedávné setkala s pár lidmi, co s Klinikou nějak souvisejí, zamýšlím se nad celým tím popraskem malinko víc než nad jinou zprávou k rannímu kafi.

K problematice squaterství jsem vždy zaujímala poněkud ambivalentní postoj. Na jednu stranu mi byl onen chytlavý „free“ bohémský fenomén blízký, na druhou stranu mi to „smrdělo“ otázkou, zda se nejedná o určitou formu nebezpečného chuligánství. Je tedy fakt, že první pražské squaty (kdysi dávno) na mě dělaly dojem narkomanských doupat, kde uprostřed špíny, odpadků a ruin žijí pohromadě lidi, psy a drogy.

Nelze nevidět, že Klinika je jiná. Od roku 2014, kdy v prostorách zrušeného zdravotního centra vznikla, spustila hromadu aktivit, z nichž vyrostla platforma pro hnětení alternativního kulturně-společenského prostoru. Opět: svým způsobem nesmírně přitažlivá. Když to domyslím do důsledků, jedná se o jakousi variaci na komunismus (přímá souvztažnost slov komunita a komunismus není náhodná, druhé vyvěrá z prvního). Každý dostane, co potřebuje, není třeba peněz (?). Komunita poskytuje svým příslušníkům optimální podporu, všichni navzájem si v rámci možností pomáhají ze všech sil. Díky této logice vzniklo v uzavřeném prostoru Kliniky mnoho prospěšných aktivit, poskytujících mj. nutnou pomoc lidem v tíživé sociální situaci. Což nemohu neocenit, neboť práce právě s takovými lidmi je mým zaměstnáním. Za tohle všechno palec nahoru.

S čím se však nemohu smířit, je relativizace soukromého vlastnictví, které z celé problematiky squaterství čiší. Pokud jednou připustíme (což bylo v minulosti mockrát a není to tak dávno) anarchistický princip, že soukromé vlastnictví je přežitkem minulosti, pak nás ochraňuj dobré nebe. Toto napětí ostatně souvisí i s tím, že komunity jako Klinika bývají jakýmsi výlučným elitářským společenstvím, jehož působnost je z řady logisticko/demografických důvodů nekompromisně omezená. Aktivisté mají sklon pohlížet na „ty nepřející venku“ s despektem, jako na bandu konzumních maloměšťáků, nemajících pochopení pro šíření svobodného ducha komunitního života. Tato arogantní (a někdy až agresivní) namyšlenost jejich mediálnímu obrazu zrovna neprospívá.

Vida, kolik protichůdných myšlenek může taková Klinika vyvolat! Na jednu stranu mě fascinuje, na druhou stranu nabývám ostražitosti při pomyšlení, k čemu by mohlo vést prolomení bariéry soukromého vlastnictví. V této souvislosti ale fakt lituju, že se nepovedlo najít nějakou rozumnou úřednicko-právnicko-politickou cestu k legalizaci centra. Ne, že by se o to Klinika nesnažila. Ale to už je pláč nad našimi politiky a úředníky, což by vydalo na román. A ne na příspěvek do blogu.