Václav Vokolek: Dominový efekt (cosi jako recenze)
Václav Vokolek (syn významného katolického básníka a esejisty Vladimíra Vokolka) je osobností známou hlavně v prostředí zájemců o duchovní slovesné a výtvarné umění. Je autorem celé řady publikací různého druhu, mezi nimiž mě nejvíce zaujaly romány Cesta do pekel (1999) a Dominový efekt (2018). Druhý z nich je volným pokračováním toho prvního. Níže připojuji pár postřehů k Dominovému efektu.
Fantaskní fenomén alegorické pohádky pro dospělé (založený na především propojení materiálního světa s dimenzí duchovních sil), na němž je postavena Cesta do pekel, prosákl i do Dominového efektu. V něm se autor pouští do ještě rozmáchlejších experimentů. Důraz je tu ještě více kladen na barvitou imaginaci oproti reáliím příběhu. Cílem je předání silného a čitelného poselství formou působivé obraznosti (což jistě souvisí s tím, že Vokolek je nejen literát, ale i výtvarník).
Prolínání časových rovin, namotaných v jeden kompaktní prostor, je nejen atraktivní, nýbrž i přísně funkční. Zlo, dobro, chřích, odplata … tyto otřepané pojmy zde získávají konkrétní a hlubokou podobu. Komplex opusu získává tímto přístupem tvar intelektuálního čtení, jež rozhodně není pro každého. Chce to vnímavého diváka (záměrně používám termín „divák“ a nikoli čtenář“, protože Vokolkův román je skutečný spektákl, promítnutý do slov).
Úchvatnost zážitku je umocněna Vokolkovou brilantní prací s jazykem. Podobná vybroušenost je mezi současnými spisovateli spíše výjimkou. Většina z nich si vystačí s dosti strohou slovní zásobou a hodně konvenční stylistikou. Vokolek je jiný. A znovu dokazuje, že právě dobrá práce s jazykovým potenciálem je nejsilnější součásti literátovy výzbroje.
Celkově se dá říci, že Dominový efekt je dílo, které čtenářskou obec rozdělí na dvě poměrně ostře ohraničené skupiny: jasné přijetí a stejně jasné odmítnutí. Nic mezi tím. Nijaký dojem asi neudělá na nikoho. Což je důkaz, že se jedná o opravdovou literaturu.